Ústavní soud potvrdil práva účastníků blokády na Šumavě

čtvrtek 2. červen 2016 13:08

Jindřich Prach

Mezi plzeňskými řadovými domky jsem 22. března 2012 konečně našel ten s nepatrnou cedulkou Generální inspekce policejních sborů a vešel dovnitř. Na tuto svou návštěvu si pamatuji docela dobře: hned při vstupu mi vynadal inspektor, přičemž o chvíli později zase křičel jeho nadřízený na něj, když mu zakazoval ukázat mi můj vlastní spis. Především ale na tu návštěvu vzpomínám proto, že jsem se o svém případu nedozvěděl vůbec nic – kromě toho, že je podezřelý. Právě tehdy vzešlo mé odhodlání věc dovést až tam, kam bude třeba. Ústavní soud koncem května letošního roku potvrdil, že vyšetřování policejní inspekce nebylo nezaujaté a že to musí napravit. Po téměř pěti letech od šumavské blokády tak práce na odhalování tehdejších policejních prohřešků spíše začíná.

Všechno to ale začalo už nenásilnou občanskou blokádou, která probíhala v létě 2011 v jádrové části Národního parku Šumava. Za tři týdny se na ní vystřídalo přes 450 lidí, a přesto v některých dnech, na místě zvaném Na ztraceném, početně převažovaly policejní jednotky, které se do lesů dostaly na žádost tehdejšího vedení parku reprezentovaného pány Stráským a Mánkem. Rozsáhlé kácení, které policisté svým konáním umožňovali, označil následně soud za nelegální a park za něj musel zaplatit téměř půlmilionovou pokutu. Skutečnost, že chyběly potřebné výjimky ze zákona, byla ale zřejmá už tehdy a policie si ji mohla ověřit. Letité soudní spory se vedou také o to, zda měla policie poskytnout občanskému shromáždění ochranu, anebo proti němu mohla zasáhnout.

V některých případech zasáhla tehdy tak nepřiměřeně a hrubě, že třináct dalších účastníků blokády podalo na policisty trestní oznámení. Například Radovanu Čápovi zlomil policista žebro, Alexandru Mateáskovou uráželi a položili ji do louže, mě několik minut přerušovaně škrtili a dusili. V důsledku toho jsem se sám do lesa už bál a s kamarádem Matějem Bajgarem jsme raději natočili dokument Nalezeni na Ztraceném, který pohled účastníků blokády a vědců k celé kauze přibližuje. Trestní oznámení jsem podal nakonec také.

Policejní inspekce všechna tato trestní oznámení sloučila do jediného spisu, neumožnila k němu poškozeným přístup a trestní oznámení pro neopodstatněnost v prosinci 2011 hromadně zamítla. Napsala nám k tomu dopis, který má přesně dva odstavce a nevztahuje se k  žádnému z jednotlivých případů. Dva odstavce mi jako zdůvodnění nestačily, a tak jsem se vydal na výše zmíněnou návštěvu do Plzně. Pikantní během sezení s inspektorem bylo zdůvodnění, že můj případ zamítl, protože pro oporu mých obvinění chyběli svědci: jak by ne, když policisté záměrně celou oblast zajistili tak, aby na jejich zákrok odnikud nebylo vidět, před zákrokem vypnuli kameru a ještě mne pro jistotu obestoupili. Ještě tragikomičtější bylo, když nedostatek důkazů zmiňoval i jako důvod pro nezahájení trestního řízení s policistou, který napadl klidně stojícího Radovana Čápa, přestože situaci na asfaltové cestě natáčely z různých úhlů kamery dvě.

13334816_10209619508633610_677241315_o

Po pozdějším rozsudku, který označil blokádu jako oprávněnou a její rozpuštění za protiprávní, jsem v zastoupení Ligou lidských práv podal v roce 2014 žádost o přešetření svého trestního oznámení. Krajské státní zastupitelství, Vrchní státní zastupitelství i Nejvyšší státní zastupitelství nicméně potvrdily, že kompetentním orgánem pro posouzení dané věci je právě policejní inspekce personálně napojená na policisty, která můj případ poprvé neprošetřila a na svém stanovisku dále trvala. Je už vcelku známé, že Generální inspekce bezpečnostních sborů prohřešky policistů masivně zametá pod koberec tím, že ani nezahájí trestní řízení. Její přeměna z Inspekce Policie České republiky ji nezávislost nezajistila, protože většina inspektorů (v mém případě všichni) prostě jen přešla do organizace s jiným jménem, ale stejnými kancelářemi.

V loňském roce jsem proto díky právní podpoře Zuzany Candiglioty z Ligy lidských práv podal na základě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod ústavní stížnost, která je poslední možností českého právního řádu, jak se domoci účinného vyšetření věci. A nález Ústavního soudu z posledních květnových dní v tom ukazuje naději. Říká se v něm totiž, že policie nesmí používat jakékoli fyzické ani psychické násilí, které má přimět člověka ukončit jednání, jakým bylo třeba blokování stromů na Šumavě před pokácením. To je totiž i v nejpřísnějším vyhodnocení jen přestupek, který nikoho neohrožuje, a policie by tedy měla jednat zcela nenásilně. Přijatelné je dle Ústavního soudu v takovýchto případech leda nenásilné přemístění člověka mimo oblast těžby. V nálezu se k tomu v odstavci 37 výslovně uvádí: „Ústavní soud také zdůrazňuje základní princip, že každé násilí, respektive donucovací prostředky mohou být policií použity pouze v míře nezbytně nutné pro dosažení legitimního účelu sledovaného zákrokem. Mimoto policie, stejně jako jiné bezpečnostní složky státu, musí své zásahy vést nejen s respektem k důstojnosti a právům osob, vůči nimž je zasahováno, ale též tak, aby případné konfliktní situace spíše uklidňovaly, ne aby napětí stupňovaly, či konflikty dokonce samy vyvolávaly.“

Ústavní soud také potvrdil, že právo na přístup do spisu má poškozený ve všech fázích vyšetřování, pokud tomu nebrání nějaký výrazný vyšší zájem. K tomu, aby měl poškozený do spisu přístup, tedy nemusí být zahájené trestní řízení. Zajímavý je zároveň přesah nálezu Ústavního soudu pro dalších třináct trestních oznámení z šumavské blokády, které policejní inspekce zamítla. Lze totiž odvodit, že i jich se týká tvrzení, že inspekce nepostupovala nezaujatě a nezávisle a neprovedla dostatečné vyšetřování. Generální inspekce policejních sborů má nyní povinnost věc důkladně přešetřit a umožnit nám do spisu přístup.

Po pěti letech, které od občanské blokády uplynuly, je celá věc samozřejmě už přešlá mrazem. Ale přes blížící se trestní promlčení policejních zásahů je podle mne fakt, že se člověk v Česku může nakonec práva dovolat, důležitý. Nejde totiž jen o trestní odpovědnost konkrétních policistů. Nejen v mém případě totiž jednali při porušování lidských práv jednoznačně koordinovaně, plánovaně a systematicky, problém je tedy obecnější. Generální inspekce bezpečnostních sborů se nyní zaplétá do celé řady kauz a věřím, že tato pro ni čím dál složitější situace může nakonec vyústit v účinnou kontrolu policie. A jedině policie, která podléhá funkční kontrole, bude s lidmi jednat s respektem.

Psáno pro A2larm

Jan Skalík

Jan Skalík

Jan Skalík

O různých pohledech na přírodu. O různých pohledech na lidi.

Pracuji a studuji na Katedře environmentálních studií, dříve v asociaci Zelený kruh a lesní mateřské školce Dobroděj. Více o mně na facebook.com/jan.skalik

REPUTACE AUTORA:
0,00