Zbývá ale naděje!

středa 10. srpen 2011 08:42

DENÍKOVÝ ZÁPIS O POLICEJNÍ BRUTALITĚ 2. SRPNA 2011 POBLÍŽ PTAČÍHO POTOKA. Bylo ráno, které by šlo jen těžko odlišit od jiných. Tedy od jiných rán na blokádě nelegální těžby v šumavském Národním parku. K rozšiřujícím se holinám se auty dostanou jen těžaři a policie. Spolu s ostatním jsem proto hodinu mezi pátou a šestou ranní trávil pochodem skrze vysokohorské mlhy. Bylo to kouzelné – šumavská příroda dokáže znovu a znovu člověka zasáhnout, zvlášť pokud přidá-li se k tomu východ Slunce. Rozednění snad předznamenalo, že naděje, kterou symbolizuje, se pro mne stala nejsilnějším dojmem tohoto dne.

Spolu s Nikolou jsme po asfaltové silnici obcházeli těžený prostor. Z dálky dozníval jekot pil, mne na zádech tížila ocelová trubka, kterou jsem se chtěl na vhodném místě připoutat, abych tomu jekotu aspoň trošku zamezil. Zastavit to kvílení nejde, upozornit na to, že se děje nejen proti právu přírody, ale i proti právu naší země a nás samých už ale možné je.

Rychlostí chůze nás sledovaly dva policejní vozy. Když nás na okamžik ztratily z dohledu, lehli jsme si za mraveniště. Po Nikole lezla dobrá dvacítka mravenců. Paralela toho, jak se po nás pídí mnoho policistů vzdálených jen pár metrů od nás okolním terénem. Na rozdíl od mravenců nás ale nenašli. Po chvíli jsme proto proběhli doprostřed lesa a vraceli se do míst, odkud šel jek pil nejsilněji.

Zahlédl jsem dvojici pil zařezávajících se do smrků. Došel jsem na několik metrů od nich a připoutal se trubkou k urostlému smrku. Po chvíli nás vyzvali, ať místo opustíme. Odpoutal jsem se tedy – a přeběhl ke stromu, který byl blíže pil a stromů označených k těžbě. Začali přeznačovat vymezené území tak, aby na mne nikdo nemohl vidět. Nikol zanedlouho zadrželi.

Asi po hodině se situace změnila. Vstřícní a komunikativní policisté, s kterými jsem se dosud bavil o důvodech blokády i ochrany Národního parku, s příchodem několika kolegů ze zásahové jednotky obrátili. Členka antikonfliktního týmu mne požádala, ať odejdu. Namítl jsem, že její kolegové vyznačili kolem mne zhruba třímetrový okruh, kde neprobíhá těžba, a tak zde nic neporušuji. Pásku proto strhli a na mou trubku sprejem nakreslili symbol kosočtverce.

Mladší člen informační služby Národního parku mi za krk vysypal krabičku mravenců. Chvíli se všichni nedaleko mne radili. Pak ke mně přistoupil člen zásahové jednotky a začal mne spojenými dlaněmi dusit. Bránil tomu, abych se nadechl ústy či nosem, jen zhruba jednou za minutu mi umožnil polovičatý nádech. Po několika takovýchto cyklech mne nechal na pár vteřin vydýchat a pokračoval znovu.

Zhruba po třech cyklech dušení se k němu přidal kolega, který mi bolestivě držel ohryzek. Takto opakovali cyklus dušení a současného škrcení asi po další čtyři minuty. Na závěr celé procedury mi ještě třetí policista držel bolestivý bod u čelistního kloubu a čtvrtý stál na noze. No uznejte, nepřipomíná to skoro vtipy o tom, kolik policistů je třeba pro výměnu žárovky?

Zas tak vtipné to ale nebylo: byl jsem totiž stále připoutaný ke stromu a vzhledem k velikosti karabin jsem se nemohl při tomto násilí ani odpoutat. Bránit jsem se nemohl, a ani kdyby to možné bylo, nebránil bych se. Členka antikonfliktního týmu, dva členové informační služby Národního parku a několik policistů stálo kolem nás, aby bránili případnému pohledu na to, co se děje. Ačkoliv měli v ruce kameru, aby zákrok standardně natáčeli, zůstala vypnutá.

Po nezdaru zmíněného zákroku přivolal jeden policista lesního dělníka s motorovou pilou. Policisté mne v trubce shodili na břicho, zalehli mne a já slyšel ryk pily na metr od své hlavy. Naštěstí se mi podařilo v této chvíli vytáhnout ruku z trubky a případným kácením stromu nade mnou jsem tak nebyl ohrožený ani já, ani ostatní přítomní.

Následně mi policista utáhl policejní pouta tak, že se zaryla pod kůži a palec jsem necítil ještě půl den poté. Při vyvádění z lesa jsem opakovaně žádal o jejich uvolnění. Nevyhověli mi. Stejně jako nevyhověli ani mé žádosti zavolat si právníka. Když jsem o to žádal projíždějící turisty, srazili mne na zem. Lékař v Sušici, ke kterému jsem byl policií předvedený, se mnou sepsal zdravotní protokol, aniž by se na mne podíval z bližší než metrové vzdálenosti. Právník pro mne mohl přijet až po šesti hodinách od zajištění. Vážím si Policie České republiky, ale nyní zjišťuji, že to nemusí být lehké: týden po popsaných událostech podávám trestní oznámení na její příslušníky. Zbývá ale naděje!

Jan Skalík

ViktorŠlo to, ne?00:1414.8.2011 0:14:28
zeromanPolicie12:3713.8.2011 12:37:18
Karel DrábekUžiteční idioti10:3813.8.2011 10:38:19
sir HumpreyZelenoteroristická propaganda09:0312.8.2011 9:03:52
NaďaTak znovu,21:0611.8.2011 21:06:29
Milan JirásekPokračování.20:5511.8.2011 20:55:31
Milan JirásekPane Skalníku.20:4611.8.2011 20:46:23
NaďaMoc vás prosím,19:3511.8.2011 19:35:11
ZuzkaPán Bůh pomohl slušným lidem19:3411.8.2011 19:34:54
Jirka B.Už je jasný záměr a směr tohoto článku08:0811.8.2011 8:08:30
Lída V.Pane Skalníku,02:1211.8.2011 2:12:23
Jan.LZbývá ale naděje, pane Skalníku,00:2911.8.2011 0:29:55
Honza HokešUbohá demonstrace síly21:2510.8.2011 21:25:04
ZuzkaJirko B. to není urážka16:4610.8.2011 16:46:20
Jakubpohádka?16:3810.8.2011 16:38:43
PMVýborně!16:0410.8.2011 16:04:23

Počet příspěvků: 43, poslední 14.8.2011 0:14:28 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Jan Skalík

Jan Skalík

Je až s podivem, jak málo se v Česku mluví o životním prostředí, jako o něčem, co každý z nás tvoří, a co má na každého z nás svůj vliv. Tento blog to nezmění. Ale snad přispěje k opaku.

Jsem jihočech s moravskými kořeny, aktuálně zkoušející mluvit slovensky. Studuji na doktoranda na Katedře environmentálních studií v Brně. Baví mne jezdit na kole, chodit pěšky, fotit, kreslit... A je-li to vhod, taky něco napsat.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené stránky